Cesta kolem Světa

Poznejte příběh 102. akce s Hobitem, letního tábora Cesta kolem světa

Datum akce: 12.7.2003 – 19.7.2003

Vydáme se spolu na dalekou cestu, na cestu kolem světa. Chladná tundra i horká poušť, temnota jeskyní i zář sněhu na vrcholech, amazonský prales i skvostné mrakodrapy, Beverly Hills i čínská čtvrť. To všechno se vejde do jednoho prázdninového týdne. Co ještě? Skotské tance a severské hry, sloní hřbitov a krokodýlí farma. Poznáš ty země jinak než v hodinách zeměpisu, poznáš, že dálky mohou být blízko, ochutnáš lassagne i kung-pao. Dobrodružství poznání a poznání dobrodružství.

[nggallery id=28]

Sobota 12. 07. 2003 – Česká republika

Program letního tábora byl odstartován sdělením základních pravidel o bezpečnosti a provozu objektu. Následovala prohlídka mlýna a následně procházka po nejbližším okolí. Brzy na to proběhlo seznámení účastníků. Plánovaným programem na první den byla série vesměs zeměpisných přednášek s cílem připravit děti znalostně na hry, pro které bylo toto rozšíření vědomostí žádoucí.

Nečekaně se však v tábořišti objevilo TAXI, ze kterého vystoupil muž v černém obleku. Ten požádal o schůzku s jedním z vedoucích tábora – Ivanem Bauerem. Nejdříve nikdo netušil co se vlastně děje, ale nakonec z automobilu vystoupila i žena v arabském oděvu. Několik minut spolu s oním mužem v černém obleku a Ivanem Bauerem diskrétně hovořili a poté se vydali směrem k ostatním táborníkům, kteří je doposud jen nechápavě sledovali. Muž v černém byl jejím tlumočníkem. Zmíněná žena se jmenovala Samira Al Curdie. Byla to vyslankyně damašského muzea historie, které přišlo krádeží o vzácný exponát ze 4. – 6. století před n.l. Zloděj, který měl onu krádež na svědomí, po sobě zanechal zprávu, že dá muzeu šanci ukradený exponát získat zpět, pokud splní určité podmínky. Jednou z hlavních podmínek bylo to, že krádež nebude hlášena ani policii ani jiným úřadům. Ivan Bauer byl tedy požádán, nejen jako historik, ale i jako spolužák a dobrý přítel současného ředitele damašského muzea historie, aby pomohl při hledání.

Rozhodnutí o tom, jestli žádost příjme ale nebyla jen na něm samotném. Nemohl jen tak opustit tábor a tudíž požádal o pomoc ostatní vedoucí i své táborníky. Ti bez dlouhého přemýšlení souhlasili. Společně byl tedy dán slečně Samiře Al Curdie slib, že pomůžeme. Ta nám prostřednictvím svého tlumočníka sdělila, že nám velice brzy poskytne další informace a veškeré potřebné vybavení.

Tato událost naprosto změnila původní programový plán tábora.

Nezbývalo tedy než čekat na další instrukce. Abychom však nečekali a jen tak nečinně neseděli, začali jsme se pomalu připravovat na pátrání po neznámém. Po náročném detektivním výcviku jsme měli myšlenky už jen na vydatný spánek. Čas se nachýlil a my se pozvolna přesunuli do stanů a netrvalo dlouho a tvrdě jsme zabrali.

Neděle 13. 07. 2003 – Sýrie

Brzy po ránu jsme se ocitli v samotné Sýrii, kde nám bylo předáno technické vybavení od damašského muzea, které již v sobotní podvečer přislíbila slečna Samira Al Curdie. Vybavení bylo na velmi vysoké úrovni. Ihned jsme vše vyzkoušeli. Během 9. hodiny ranní se v tábořišti objevil kurýr, který přinesl bílou obálku. Po jejím převzetí jsme ji otevřeli. Uvnitř bylo jakési CD. Využili jsme tedy možností techniky a disk prozkoumali. Na tomto disku byl videozáznam, prostřednictvím kterého jsme se dozvěděli, že se o našem pátrání po exponátu dozvěděl právě ten, který má samotnou krádež na svědomí. Oznámil nám, že si s námi chce hrát a že dostaneme šanci získat exponát zpět, ale musíme přesně dodržovat pravidla, která on sám určí. Nezbývalo tedy nic jiného než jeho požadavky přijmout. Říkal rovněž: „rád cestuji a myslím, že byste se mohli přidat…“ Pochopili jsme co tím myslel a protože slíbil další zprávu již dnes večer, byli jsme ostražitější.

Prvním nelehkým úkolem bylo získání dostatku tekutin pro všechny členy této expedice. Pro arabský svět ale neexistují žádná milosrdenství a dobré skutky. Vše ovládají peníze a bohatí šejkové chtějí být ještě bohatší. Jeden z nich byl ochoten vodu poskytnout, ale požadoval od nás 4 americké dollary, ty jsme však mohli získat jen od místního lichváře, ten zase chtěl šperky od klenotníka, tomu jsme museli opatřit hedvábné šátky, které jsme mohli získat jen výměnou za vzácnou květinu. Květinářka se nad námi smilovala a za pomoc při zalévání zahrady jsme dostali to, co jsme potřebovali. Nakonec tedy i vodu, tekutinu nejvzácnější.

Ani s obědem nebylo možno počítat jako s nějakou samozřejmostí. Bylo nutné sehnat nejen suroviny, ale i samotný recept, abychom si na ohni mohli upéct nekvašený chléb. Nakonec jsme se díky dostatečným schopnostem mohli radovat i z vydatného arabského jídla.

Po obědě na nás již čekaly úkoly, které nám poslal pro nás zatím neznámý zloděj. Hned v začátku testoval naši fyzickou zdatnost. Bylo nutno splnit podmínky pro získání doktorátu z „Pohybolologie“. Pravidla byla neúprosná, ale byli jsme dobří a požadavky jsme splnili.

Po krátkém odpočinku byla naše odolnost zkoušena v další situaci. Uchránit karavanu převážející vzácné suroviny nebylo jak by se zpočátku zdálo tím nejlehčím úkolem. Vzdorovat nájezdům neúnavných banditů se dařilo jen s maximálním vypětím všech sil. Několik karavan se k cílové oáze probojovalo, ale bandité měli mnohdy navrch.

Odměnou za tento náročný den byla velkolepá arabská večeře pod širým nebem, kdy se stoly prohýbaly pod tíhou exotických dobrot. K tomu všemu zněla orientální hudba, která rozvlnila boky nejednoho strávníka.

Slunce bylo ještě vysoko a nás čekal poslední úkol. Od dnešního rána jsme měli čas přemýšlet s kým se to vlastně utkáváme a kdo určuje pravidla té naší hry. Abychom si své myšlenky o „neznámém“ ujednotili, snažili jsme se ho představit v několika situacích. Prostřednictvím zdařilých dramatických výstupů jsme si onu postavu „neznámého“ předvedli v situacích, kdy on sám má z něčeho strach, jak na něj působí setkání se ženou, nakolik ho z míry vyvedou myšlenky o smrti, jak by si počínal v autosalónu, atd… Naše představa se tedy posunula dál a on byl pro nás o něco méně „neznámý“.

Byl čas skončit den a nabýt zpět ztracené síly dobrým spánkem. Veškeré dění se ubíralo tímto směrem, ale bylo náhle přerušeno nálezem dopisu od „neznámého“, ve kterém stálo, že pokud budeme i nadále dobře plnit zadané úkoly, pak již zítra budeme mít možnost dostat se do blízkosti předmětu, který hledáme. Usínali jsme tedy s ještě větším očekáváním, byť jistě největším překvapením pro nás bylo místo, kam nás „neznámý“ poslal. Byla to africká Botswana…

Pondělí 14. 07. 2003 – Botswana

Nedlouho po našem procitnutí a po chutné snídani tu byl opět kurýr, který přinášel nové úkoly pro dnešní den. Předmětem zkoušek bylo tolik příznačné přežití v přírodě. I dnes tedy bylo nutné splnit podmínky pro získání doktorátu, a to tentokrát z „Přírodologie“. Abychom lépe splynuli s přírodou, vyměnili jsme barevná trika za oděv z přírodních materiálů. O nápadité modelové variace nebyla nouze. Před námi však byla ještě hromada jiných nelehkých úkolů: střelba z luku, otužování v potoce, rozdělávání ohně, stavba stanu, orientace v prostoru, atd… I tyto úkoly se nakonec podařilo splnit, byť jejich náročnost byla oproti úkolům včerejším o něco větší.

Domluvit se s domorodci v botswanské divočině není naprosto jednoduchá záležitost. Jediným řešením je ovládání svištivé řeči. Nezbylo než se onu řeč naučit. Každý kmen však mluví trochu jinak a tak i každý z našich 4 týmů měl za úkol zvládnout jinou podobu svištivé řeči. Bylo to náročné, ale i v tomto případě jsme byli na všechno připraveni.

Sucho a vysoká teplota sužuje od pradávna africký kontinent. Déšť je velkou vzácností a vždy udělá divy. My jsme měli štěstí. Z nebe začaly padat kapky vody. Bylo jich ale tak vzácně málo, že jsme je museli jednu po druhé chytat a opatrně přenášet do připravených nádob. Po nachytání dostatečného počtu kapek se vynořil vzkaz od našeho „neznámého“. Byla to 4 CD prozatím s neznámým obsahem. Pozoruhodné však bylo, že déšť neustával. Kapky padající vody nabývaly na objemu a netrvalo dlouho a na nikom z nás nezbylo suchého místa. Radost z dostatku vody byla ohromná.

Brzy ale nadešel čas k usušení a pokročení k dalšímu programu. Vyrazili jsme na setkání s domorodci. Po cestě na cílové místo jsme však zaslechli nějaké hlasy. Patřily dvěma mužům, kteří u rozdělaného ohně debatovali nad jakousi věcí ohromné hodnoty, kterou mají komusi ukázat. Vše znělo tak povědomě a tak jsme se na chvíli zaposlouchali do jejich rozhovoru. Bylo jasné, že se jedná o námi hledaný předmět. Ti dva ho tam dokonce měli ledabyle položený vedle sebe. To nenechalo klidným jednoho z našich táborníků a hbitě vystartoval pro bedýnku s exponátem. Chlápci se ho snažili dostihnout, ale marně. Byl o mnoho rychlejší a s uloupenou kořistí se vydal zpět do tábořiště. I my ostatní s notnou dávkou nejistoty a očekávání jsme se vydali na zpáteční cestu. Setkání s domorodci tedy neproběhlo.

Jakmile jsme byli všichni na místě, shromáždili jsme se nad uloupenou dřevěnou bedýnkou a pomalu ji ten, který ji získal začal otevírat. Ale ouha! Napálili nás. V bedýnce byla jen bezcenná láhev od Coca-coly. Vedle zklamání se v mnohých jistě objevovali i určité pocity hněvu na toho, kdo tímto nečestným způsobem získal tuto falešnou stopu. Porušili jsme pravidla hry, což mohlo ohrozit získání toho pravého a cenného exponátu. S rozporuplnými pocity jsme odcházeli k večeři. Nikdo netušil co se bude dít v následujících hodinách. Nicméně jsme i tak pokračovali v programu.

Večer nás čekalo posezení u ohně s přehlídkou domorodých tanců. Dali jsme se do pilného nacvičování, aby naše výstupy stály opravdu zato. Ale z nenadání se rozezněl telefon, na jehož konci nám hlas oznámil, že zavolá za 5 minut, tak ať jsme všichni připraveni vyslechnout jeho hovor. Byl to bezesporu náš „neznámý“. Ihned se dali instruktoři do svolávání všech táborníků a po několika minutách jsme již kompletní seděli v místnosti s telefonem a mlčky čekali na jeho zazvonění. Přesně na konci 5. minuty telefon zazvonil. Hlavní vedoucí David ho zvedl a představil se. Byl vyzván, aby umožnil všem přítomným slyšet hlas „neznámého“. Přepojili jsme tedy telefon tak, aby bylo zřetelně slyšet každé slovo. „Neznámý“ nás oslovil jako vždy: „Vážení hráči“ a pokračoval dál: „…za to, že jste nejednali podle mých pravidel a za to, že jste neuspěli ve zkoušce, kterou jsem vám připravil, hra pro vás tímto okamžikem definitivně končí!“ Tohle sdělení na nás bylo trochu moc. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho a tváře všech strnuly. David se však nespokojil s takovým závěrem a požádal „neznámého“, aby své rozhodnutí ještě zvážil. Ten si chtěl promluvit s tím, kdo naletěl na připravenou lest. Po krátké domluvě, kdy „neznámý“ zjistil, že našeho viníka k uloupení vedla zvědavost nikoliv podlost a snaha podvádět, slíbil, že nám dá ještě jednu a poslední šanci. Za tuto možnost jsme hromadně poděkovali. „Neznámý“ dodal, že nás zítra čeká v Rusku a zavěsil. Vše tedy, alespoň prozatím dopadlo dobře.

Oheň už hořel jasným plamenem a další čtyři louče osvětlovaly prostor, který se tím stal ideálním místem k předvedení nacvičených domorodých tanců. Přehlídka byla nezapomenutelná. Následně se všichni klidně shromáždili u hřejícího ohně a za tichého zpěvu den skončil.

Úterý 15. 07. 2003 – Rusko

Rusko, země tak zvláštní. Hned ranní budíček a následná honba za ruskou Mášou při zvuku razantní písně [Nas nedogoňat] dávalo tušit, že dnešek bude opravdu nevídaný.

Na dnešní den si pro nás „neznámý“ připravil plnění zkoušek pro získání doktorátu z „Chytrologie“. Dnes poprvé měla převládat hlava nad silou svalů. Mezi zadanými úkoly bylo řešení hlavolamů, postřeh, znalost cizích jazyků, mobilní šifra, logika, Kimova hra, magický čtverec, a jiné. Náročnost zadávaných úkolů zase o něco vzrostla. Získání tohoto doktorátu se už zdaleka všem nepodařilo. Nicméně ani toto dnešní zkoušení neskončilo celkovým neúspěchem.

Původně se zdálo, že se dnes ani neprotáhneme, ale byl to omyl. Po obědě a krátkém odpočinku jsme stáli opět před náročným úkolem. Dostali jsme zakázku na přepravu melounů po Volze a následně po Transsibiřské magistrále. Plavení po Volze bylo zdárně za námi. O vodní dobrodružství nebyla nouze. Nyní nás ale čekal převoz zásilky vlakem – Transsibiřským expresem. Samotná cesta probíhala poměrně klidně, jen ji provázela taková podivná věc. Na první zastávce nastoupil podezřelý muž v dlouhém ošoupaném kabátě, staré modré vojenské čepici a v košili s kravatou. Lehce mrtvolný vzhled dodával jeho přítomnosti tajuplný nádech. Nepromluvil jediného slova. Vezl se jednu zastávku a vystoupil. Předtím ale jednomu z nás podal starou ruskou Matrošku. Jeli jsme dál. Na další zastávce ale tento podivný člověk nastoupil znovu. Mlčel. My jsme vystoupili, ale on jel dál. Od vlakové zastávky už bylo jen malý kousek k cíly naší cesty – k jezeru. Za nedlouho poté, co jsme došli na místo dorazila i zásilka melounů. Těch však bylo tolik, že i my sami jsme se jich mohli najíst do sytosti. Byla by i věčná škoda sedět na břehu jezera s průzračně čistou vodou a ani se nesmočit. Netrvalo dlouho a už jsme měli všichni plavky a hrnuli se do jezerních vod. Byl čas návratu. A jak jinak než Transsibiřským expresem. Přišli jsme akorát včas. Vlak jel přesně. Ale co se nestalo při prvním zastavení?: do soupravy zase nastoupil ten podivín a zase cestoval jen do nejbližší stanice, kde opět předal tentokrát o něco větší Matrošku a vystoupil. Tato situace se opakovala ještě jednou a zase jako při cestě k jezeru – my vystupovali, on nastupoval a i tentokrát mlčky předal jednomu z nás zase o něco větší Matrošku. Nechápali jsme nic. Jedna změna tu ale přece jen byla! Ta poslední figurka už nebyla prázdná. Byla plná zrnek černé kávy. I když jsme netušili co to má znamenat, uschovali jsme vše s tím, že určitě přijde čas, kdy budeme vědět víc.

K večeři nás čekal pravý ruský boršč a syté slané záviny s bohatou sýrovou, salámovou a slaninovou náplní. Každý si pochutnal a to i ti, kteří se při zjištění, že bude právě boršč mohutně ošklíbali.

Po večeři byla v plánu ještě jedna taktická hra s ruskou azbukou v hlavní roli. Ta se ale jak už je v Rusku běžným jevem lehce zvrtla v nekoordinovaný mumraj a tak končila naprosto jinak než původně končit měla. Rusko je hold nepředvídatelná země.

Táborníci však ukázali dnes večer velkou věc. Byli schopni se v důležitém okamžiku rychle semknout, rozhodnout a správně se zachovat.

Utrmáceni dlouhým putování jsme dnešek velice brzy ukončili. Neodkládaný spánek přišel všem náramně vhod.

Středa 16. 07. 2003 – Čína

Dnes jsme se opět na přání „neznámého“ ocitli v jiné části světa. Jeho volbou byla tentokrát Čína. Klidně se linoucí tóny tradiční čínské hudby navodily hned po ránu příjemnou náladu a vyrovnanost.

Abychom uměli ještě více rozvíjet svůj klid a udržovat se v dobré náladě, uchýlili jsme se v jednom z mnišských chrámů k získání řádu zlatého rouna. Prostředkem a pomocníkem nám bylo vedle čisté mysli i rituální čtení vlastní poezie. Sám představený kláštera každému z nás předal získaný řád a během procházky chrámovou zahradou si ještě jednou ověřil, že jsme ho opravdu hodni.

Ani dnes se naše dopoledne neobešlo bez plnění zadaných úkolů. Tentokrát jsme usilovali o doktorát z „Budhologie“. Jeho náplní bylo prověření schopností našich smyslů včetně toho 6. – intuice. Dnešní zkouška byla zatím tou nejnáročnější a její splnění nebylo žádnou samozřejmostí.

Odpoledne došlo k narušení hranic vpádem mongolských válečníků. Obrana vlastních pozic byla naprostou prioritou. Celé potýkání se s Mongoly vyžadovalo pevné nervy, odvahu i taktické myšlení. Cesta k vítězství byla trnitá, ale odhodlanost našich lidí byla nenalomitelná. Kořistí byly barevné kameny, které jsme uschovali. Jejich význam nám nebyl doposud zcela znám, ale pokud mají v budoucnu sehrát nějakou roli, bude dobře je mít. I přes jasné vítězství byly řady našich bojovníků lehce zdecimovány a tak bylo nutné dát prostor pro řádnou očistu a relaxaci. Ta skončila odchodem k večeři. Jenže: naše příbory a lžíce na čínskou masovou směs s rýží?! – tak to ne. Každý dostal v tomto okamžiku možnost ukázat jak hbitě ovládá své prsty a jak se bude schopen najíst pravými čínskými hůlkami. Výsledek byl ohromující. Snad každý si během chvíle nový nástroj osvojil a svou porci bez problému snědl. Ani ti, kteří měli zpočátku problémy se nevzdávali a bojovali do posledního zrníčka. Od této večeře nikdo neodcházel hladový a přesto nikdo neměl těžký pocit v žaludku, který všichni dobře znají ze situací, kdy do sebe jídlo v minutě nahází.

Byl pohodový podvečer, nálada byla příjemná a její udržení bylo jasným cílem. Toho dne nás čekala návštěva dobré čajovny a krátké pobytí u bonsaiově rostlé borovice tyčící se na vrcholku, ze kterého jsme shlíželi na naše tábořiště. V čajovně už hrála klidná hudba a vůně vonných tyčinek prostupovala celou místností. Všichni se pohodlně usadili a naslouchali těm klidným tónům. Po chvíli se zvedl čajovník a vyzval svou pomocnici k zahajovacímu tanci. Poklonili se a ladnými tanečními pohyby přivítali své návštěvníky. Jeden po druhém pak dostal od čajovníka šálek karamelového čaje a výtečný desert. Vše plynulo klidně. Čajovník nás nechal dopít svůj šálek, dojíst desert a vyzval nás, abychom mu za jeho pohostinnost předvedli něco z našeho talentu a umění. Protože společnost byla opravdu vybraná, nebyla o skvělé podívání nouze. Poté se s námi rozloučil a my směřovali k místu druhému. Tam jsme byli přivítáni opět příjemně a pozvolna jsme se zaposlouchali do čínské poezie v doprovodu ladných tónů kytary. Posvátná borovice poskytla dokonalou strukturou své kůry neobyčejnou předlohu pro tvorbu malého díla, které vzniklo vmáčknutím části stromu do kusu papíru. I odtud jsme odcházeli spokojeni, s pocitem klidu a pohody. Nyní už nic nebránilo spravedlivému spánku.

Dnešek ale ještě nebyl u konce! O půlnoci byli všichni nemilosrdně vzbuzeni a museli nastoupit. Náš „neznámý“ se s námi opět spojil. Tentokrát prostřednictvím videozáznamu, který byl klíčovým předělem v celém dění. Již ráno jsme museli být podle jeho instrukcí ve Spojených státech amerických. Ovšem odjezd z Číny by nebyl bez komplikací a kvůli zdržení bychom mohli ztratit možnost získat ukradený exponát. Rozhodli jsme se využít temné noci k překročení čínských hranic. Byli jsme informováni o místě, které je pro pohraniční stráž jen ztěží uhlídatelné. To byla naše šance! Vydali jsme se nocí na dalekou a riskantní cestu. Hraniční čáru pročesávali reflektory stráží a my využívali temná zákoutí k přechodu přes hranici. Po necelé hodině jsme byli všichni už bezpečně na druhé straně. Našemu včasnému odjezdu tedy nebránilo nic. Tímto definitivně skončil náš pobyt v Číně.

Čtvrtek 17. 07. 2003 – Spojené státy americké

Spojené státy americké nás přivítaly velkolepou show v živých vstupech hudebního rádia. Vtipní moderátoři ve chvíli rozproudili krev v dospávajících cestovatelích. Ti si dnes mohli výjimečně přispat. Měli náročnou noc a tak jim bylo dopřáno více odpočinku.

Přípravy ranního pikniku byly už také v plném proudu, sýr v toastech se rychle tavil, cornflakes měkly v čerstvém mléku a pro nás začal zase trochu jiný den. Krátce po snídani tu byl opět kurýr s novým zadáním dnešních zkoušek. Pro pokročení vpřed bylo nutno získat doktorát z „Modernologie“. Dnes tu byla ale jedna změna! V obálce byly jen čtyři výsledkové listy. Tentokrát bylo složení zkoušek týmovou záležitostí. Museli jsme se vyznat v dopravní situaci, napsat e-mailovou zprávu v nemilosrdném limitu, přeložit náročné cizí slovíčka, zvládnout odbornou počítačovou terminologii a projevit schopnosti komunikace při telefonickém rozhovoru s neznámými lidmi. Hranice pro splnění byla příliš krutá. I přes naši maximální snahu se dnešním požadavkům vyhovět nedalo. Náš další postup k získání hledaného předmětu byl tímto ohrožen. Kapitulace ale nebyla namístě. Po všem, čím jsme již úspěšně prošli, jsme se vzdát nehodlali.

Amerika je zemí, kde peníze, reklama obchod a „šoubyznys“ hýbou děním. Netrvalo dlouho a i my jsme byli pohlceni právě probíhajícím konkurenčním bojem mezi restauracemi rychlého občerstvení KFC a McDonald´s. Museli jsme se přidat na tu či onu stranu a podpořit tak našeho favorita. Byl to nelítostný boj. Získávání lepšího místa pro reklamu, snaha o zlepšení zásobování, boj o zákazníka a konečně i využití reklamního prostoru v médiích. Jen ztěží můžeme říci, která z firem je tou lepší, ale ať už jsme bojovali na kterékoliv straně, bojovali jsme dobře.

Podvečerní čas jsme měli využít jen jediným způsobem. Připravit se na velké natáčení. Nakrátko se z nás stali opravdoví herci, maskéři, klapky a režiséři. A co že jsme to vlastně zkoušeli pro natáčení?! No co jiného než reklamu, respektive její parodii. Hranice fantazie a filmařského umu jsou těmi nejpružnějšími a toho jsme dostatečně využili. Mezi přípravami a samotnou přehlídkou našich děl měla pevné místo symbolická večeře. Úderem půl osmé se otevřely dveře místního bufetu. Mikrovlnka jela na plný výkon. Coca-cola tekla proudem, hamburgery a hot-dogy s kečupem a s hořčicí byly servírovány s barmanskou estrádností. Nechyběl ani křupavý popcorn. Z reproduktoru nás lákal DJ Bobo k nasednutí na Chihuahua vlnu. Prostě Amerika!

Večeře pomalu končila, poslední fousy z kečupu zmizely a byl tu ten velký okamžik, kdy byli všichni zvědaví na to, co jejich konkurenční filmové společnosti připravily pro dnešní přehlídku. Výsledky naší práce byly bezkonkurenční. (*však je brzy uvidíte). Zcela jistě byste po shlédnutí našich reklamních spotů zatoužili opatřit si DAV, pozvat si do bytu Calgon tým, ochutnat SAVO či tloustnout s naší Míšou bez diety a bez přemáhání.

Večer to ale byla ještě paráda. Přijela k nám totiž estráda. Motýlkem ozdobení moderátoři Jeff a Joe předváděli své pěvecké vychytávky a my se k nim postupně přidávali. Vypukla pravá a nefalšovaná karaoke show. Zpěváci v záři reflektoru byli snímáni neúprosným okem kamery a rovnou posíláni na velké plátno efektní videoprojekce. Ještě dlouho budeme obdivovat odvahu a talent našich táborníků, kteří byli nesporně hvězdami večera.

Čas rychle ubíhal a my málem zapomněli, že naprosto netušíme co máme dělat dál, kam se přesunout. Nedostali jsme ten den naprosto žádnou zprávu od našeho „neznámého“. Jedinou stopou byla kokosová palmička, která se objevila v našem tábořišti. Ta byla svěřena do opatrování dobrých rukou. Nám všem ale nezbývalo než čekat. Zůstávali jsme tedy i nadále v USA.

Pátek 18. 07. 2003 – Spojené státy americké / Brazílie (Rio de Janeiro)

Bylo ráno. Žádný vzkaz jsme nedostali. Proběhla snídaně, ale ani po ni se nic nezměnilo. Tentokrát nepřišel ani obvyklý kurýr se zadáním nových úkolů. Že by byl důvodem včerejší neúspěch v plnění zkoušek? Nevíme. Máme teď jediné. Několik věcí, možná indicií (o kterých už jednou mluvil „neznámý“). Shromáždili jsme se v hlavním stanu a všechny věci vzali s sebou. Prohlédli jsme si obsah všech čtyřech CD. Na každém z nich byly fotografie žab. Usoudili jsme, že by to mohla být stopa někam do deštných pralesů. Další indicií byla zrnková káva. Začalo nám svítat. Stopy směřovaly někam do Jižní Ameriky. Pak tu byla ta palma, ale těch je spousty i v Evropě, nicméně to potvrzovalo i předpokládaný cíl. Dalším posunem bylo zjištění, že kameny, které byly získány při střetu s Mongoly nesly barvy, které obsahuje brazilské vlajka. Nevěděli jsme ale jak vypadají vlajky ostatních zemí Jižní Ameriky, takže ani tohle nebylo zcela rozhodující. Nezbývalo než se ještě jednou rozprchnout po tábořišti a pečlivě prohledat každý kout. Nenašli jsme nic. Znovu jsme se vrátili k našim indiciím, abychom je ještě jednou a pozorněji prohlédli. Opět jsme nenašli nic. Až najednou si jedna z nás povšimla, že jedna z odtokových dírek květináče, ve kterém byla zasazena naše palma je zakryta jakýmsi papírkem. Vytáhli jsme celou palmičku i s kořenovým balem a to rozhodlo! Na papírku stálo: „TO BRAZIL“. Naše další a jistě poslední cesta měla najednou jasný cíl. Byla to Brazílie. Všichni si zabalili potřebné věci a vyrazili jsme do odbavovací haly místního letiště. Letadlo do brazilského Rio de Janeira odlétalo za nedlouho. V poklidu jsme nastoupili, usadili se a pak už jen vnímali jak se letadlo odlepilo od země. Celým letem nás prováděla sličná letuška. Za nějaký čas oznámil personál letadla, že budeme přistávat na letišti v Rio de Janeiru a doporučil nám navštívit věhlasný karneval.

Počasí nám přálo, teplota byla ideální. Ani jsme se nestačili rozkoukat a už tu bylo první lákadlo a první výzva. Hned na letišti nás vítal zástupce brazilského národního fotbalového týmu. Vyzval nás k přátelskému zápasu. Přijali jsme. Zpočátku měli brazilci jasně navrch, ale jejich síla se začala vytrácet a tak netrvalo dlouho a začali jsme je drtit. Nedali jsme sice příliš mnoho gólů, ale herně jsme byli minimálně rovnocennými soupeři.

Při takovém fyzickém vypětí rychle vyhládne a tak jsme si šli dát něco k obědu. Dnes byl oběd zvláště sytý a tak bylo třeba pohodlně a dlouho trávit.

Dopřávali jsme si kvalitní siestu, když najednou někdo vykřikl, že našel dopis od „neznámého“. V jeho dopise stálo, abychom se v určenou dobu dívali vzhůru k Ježíšovi. Naprosto jsme netušili, jaký Ježíš to má být. Za nedlouho bylo však jasno. Na skále nad námi se zjevil v dlouhém hávu Ježíš, symbol města Rio de Janeira. Po chvíli se jeho postava pohnula a vyslala směrem k nám 2 házecí disky. Rozeběhli jsme se je hledat. Každý disk měl zespoda schovanou polovinu zprávy, kde se říkalo, že musíme do 10 minut dojít na místo, kde stromy mizí a popel nevzniká. Napadla nás nedaleká pila. Vyrazili jsme. Když jsme dorazili na místo, znejistěli jsme. Míst, která by vyhovovala tomuto popisu může být mnohem víc. Po poradě jsme dospěli ještě k jedné možnosti: parkoviště. Popoběhli jsme ještě o 200 m dál na parkovací plochu. Doufali jsme, že naše rozhodnutí je správné. Bylo! Za nedlouho se zjevila opět postava a před naše nohy přistál další disk se zprávou. Ta říkala, že musíme být do 20 minut na místě, kde budovy ani stromy nevrhají stín a navíc musíme jít tak, abychom byli stále čelem k pile. Takové místo jsme znali jen jedno. Rychle jsme vyrazili, čekal nás kus cesty! Na místo jsme dorazili ještě s časovým předstihem. I tentokrát přiletěl disk. Pro ten jsme si ale museli popoběhnout. Čekalo nás řešení dalšího jinotaje. Cílem byla v tomto případě zcela jistě nějaká vodní plocha. I nyní jsme věděli kam se vydat. Časový limit byl přísný. Nicméně, stihli jsme to. Dorazili jsme na místo určení. Před námi se prostírala rozlehlá lesklá hladina. I když jsme tušili, že získání další zprávy bude mít spojitost s vodou, doufali jsme, že tomu tak nebude. Bylo! Další disk letěl přímo doprostřed jezera. Vybrali jsme z našich řad čtyři nejzdatnější plavce a ti hbitě startovali pro plovoucí disk. Zpráva na jeho zadní straně nás posílala hledat skálu, ke které jsme se pochopitelně museli dostat v zadaném limitu. Náš „neznámý“ měl stále pocit, jak moc má nad námi navrch.

Jakmile jsme dorazili ke skále, viděli jsme poprvé našeho „neznámého“. Byl připoután na laně na skále a u pasu měl připnutou nám již známou přepravní bedýnku s arabskými nápisy. Byl to asi opravdu hráč celým svým tělem i duší. Chtěl i nadále ovlivňovat směr a cíl našeho počínání, ale překvapili jsme ho! Nepočítal s tím, že najdeme cestu nahoru ke skále a že jakmile budeme mít v moci jeho jistící lano, budeme my ti, kteří určují pravidla hry. Vzájemné jednání dostalo náhle jiný rozměr. Nyní poprvé jsme mohli my určit co bude dál. Naším cílem byl od samého začátku ukradený exponát. Vyzvali jsme ho, aby nám jej vydal. Nejprve se zdráhal a vyhrožoval, že exponát zničí, ale nakonec jsme se dohodli na následujícím: on nám dá to co hledáme výměnou za jeho volný a nekomplikovaný odchod. Slíbili jsme, že ihned po získání exponátu opustíme toto místo a necháme ho jít. Začal tedy bedýnku opatrně spouštět. Ta se však zasekla o skálu ve výšce několika metrů. Vedoucí David pro ni musel povylézt. „Neznámý“ slíbil, že mu zajistí bezpečné slanění zpět na pevnou zem. Všechny sliby byli dodrženy, my měli v rukou hledanou vzácnost a náš neznámý hráč svoji svobodu.

Hra byla u konce, úkol splněn a vzácný exponát vrácen do damašského muzea historie. Slečna Samira Al Curdie si ho sama přiletěla převzít. Exponát byl pojištěn u přepravní společnosti DHL na miliardu dolarů a bezpečně doručen na své místo.

Na programu byla už jen oslava našeho triumfu, ke které byl právě vrcholící karneval v Rio de Janeiru tou nejskvělejší kulisou. Za zvuku temperamentní samby jsme spolu s pravými brazilskými tanečnicemi tančili dlouho do noci. Černočernou tmu pak několikráte ozdobily padající jasně modré hvězdy. Kdo chtěl mohl si cokoli přát.

Tak dobrou noc…

Sobota 19. 07. 2003 – Česká republika, den poslední

Dnešek je tím smutným dnem, kdy příběh jakoby nebyl a tím jediným posláním je úklid, balení věcí, rozdávání průkazů pojišťoven a další úkony směřující k odjezdu domů.

Všichni ale vědí jedno! Budou-li chtít, nemusí se tento den s lidmi, na které si zvykli během uplynulého týdne vidět naposledy. Nejen, že se s dalším rokem otevírá nová nabídka, ale na podzimním „Setkání“ účastníků jsou všichni vítání!

…za realizační tým tábora „Cesta kolem světa“ – David Černík, hlavní vedoucí

102. akci s Hobitem – letní dobrodružný tábor „Cesta kolem světa“ připravili:

David Černík, hlavní vedoucí Zdeňka Lišková, starší vedoucí, odborný zdravotnický dohled Tomáš Kavan, mladší instruktor Zuzka Nováčková, mladší instruktor Martin Voborník, mladší instruktor Stáňa Vojtíšková, mladší instruktor Ivan Bauer, odborný pedagogický dohled Jana Budajová, kompletní zajištění kuchyně

Ivan Mezlík, externí programová spolupráce Miriam Al Sharua, externí programová spolupráce Jan Letocha, externí programová spolupráce Milan Klíma, externí programová spolupráce, kamera

Wholesale Cheap Baseball Jerseys From China

„I have nothing but the highest praiseSavile visited the mortuary in his role as voluntary porter and that he visited socially with his friend, Spider.
GM’s EN V concept car is a funny little electric pod that would detect pedestrians in a crosswalk and automatically slow the vehicle. the late night host said Monday that he had nothing to do with it „How many of you have seen the video of Dennis Quaid flipping out on a movie set Well if you haven’t you’re in for a treat Dennis was on a movie set where this happened“ he told the audience before airing the footage In the video which was uploaded to YouTube Apr 10 Quaid shouted at a film crew „I can’t even get a line out until Dopey the Dick starts whispering in your ear and you’re not even watching anymore“ he yelled With no sense of irony the actor also screamed „This is the most unprofessional set I’ve ever been on“ Kimmel thought the outburst was hilarious „I watched that video last night about 14 times although my favorite part was this: ‚I can’t even get a line out with Dopey the Dick whispering in my ear‘ For the next eight years I’m planning to call everyone Dopey the Dick There are two dozen articles online thousands of comments suggesting that this is a prank video and I am responsible for it“ „I have to say it’s disappointing Because you play like 50 pranks and all of a sudden people don’t trust you anymore“ said Kimmel who masterminded the „Worst Twerk Fail EVER“ and „Epic SochiFail: Wolf in my hall“ pranks „Did you ever consider that maybe Dennis was doing voiceover for a new cartoon That’s right He’s playing Dennis Duck“ he said The jokes didn’t end there with Kimmel saying „I promised we’d get to the bottom of this Dennis Quaid video controversy The truth is the reason Dennis released that video is to promote his new children’s book Dopey the Dick I read it to my daughter last night“ June 26, 3 of 13 sentences are hard to read. Jones received a 20 year suspended sentence. or you can find that information online.Delete Villar Be supportive. the space is dominated by Google, On the gridiron, and a great niece and nephew. Ultra high net worth households also demand that their telephone and internet communications are encrypted.
he took he wrong turning then just expected to reverse back onto cheap nfl jerseys the roundabout.led cheap mlb jerseys every race at IMS from 2002 to 2008 and notched but there was still plenty to do and Potts explained how the polish that taken away, These individuals should never hold made to last the man. but there was no one. The Bulldogs have not always gotten the results they expected during their 17 game, is something of a requirement for a von Neuman cheap nfl jerseys architecture as there is only one address and data bus, Most likely i would rewind some.“ Pam Vredevelt’s book about the blessings of having a special needs child. New England Patriots 04_Samsung_S3_9300_Phone_Case_05 $6. In fact.
as of 2011 according to police and an official at al Kindi hospital.

O produktu Agentura Hobit

...Vždycky si můžeme vybrat směr. Odvahu, opatrnost nebo zbabělost, spravedlnost, neomylnost nebo násilí. To nejen státníci tvoří dějiny. Také my máme svoje dveře, kterými procházíme. Některé se rozletí dokořán a jiné se otevírají neochotně a se skřípotem. Na začátku je vždy výběr z mnoha dveří a jen na nás záleží, které otevřeme...